|
14. listopad 2011
VÝSTUP NA MOJŽÍŠOVU HORU
Chvilka zdřímnutí po večeři, odjezd od hotelu u moře před jedenáctou večer, tři sladké buchty a láhev vody na svačinu, dvě hodiny cesty malým autobusem. U našeho hotelu nastupujeme sami a z celého letadla Čechů nás na noční výstup jede šestnáct.
Měsíc skoro v úplňku vytváří stříbrné kresby na skalách, hvězdy jsou studené a vysoko.
Už doma jsme si v knize s názvem „Planeta tajuplných světů“ přečetli, že výstup na svatou Mojžíšovu horu je jen pro fyzicky zdatné turisty. My jsme se za ně považovali.
Autobus nás vyplivl na parkovišti asi kilometr od kláštera svaté Kateřiny do chladné noci.
Chumel beduínů vyrazil od lepenkových obchůdků našim směrem a naučenými anglickými frázemi nás přesvědčovali:
„Deka madam? Deka dobrá! Rukavice madam? Rukavice dobrá! Pončo madam? Pončo dobrá!“
Jako vždycky jsme se snažili si jich nevšímat.
Jedna hodina po půlnoci! Musíme si pospíšit! Rozsvítit vyfasovanou baterku, přitáhnout tkaničky na botách.
„Já pojedu na velbloudovi, takže budu nahoře před posledním výstupem dříve než vy,“ oznámila průvodkyně a předala nás najatému beduínovi pro naši malou výpravu. Toho už jsme pak neviděli.
Pak ještě dodala: „Pokud si na výstup netroufáte, nad klášterem je parkoviště velbloudů a budou pak rozmístění po celé délce výstupu. Můžete nasednout kdykoliv.“
Byli. Na parkovišti se vynořilo z tmavého oparu sto, možná dvě stě velbloudích hlav. Jejich pach se nesl nad celou stezkou, dlouhou šest kilometrů. Stokrát jsme vyšlápli jejich žaludovitá lejna, stokrát nám dýchali na záda a stokrát nás vyděsil jejich chrčivý, pohrdlivý zvuk, oznamující předjíždění.
„Watch the camel, watch the camel…“ sledujte velblouda, pozor na velblouda, neslo se celou dobu nad stezkou, která stoupala s každým krokem a s každým nadechnutím.
Vinula se horou v serpentinách a jen pohyblivá světýlka baterek naznačovala, že nešplháme sami.
U první občerstvovací stanice jsme lapali po dechu, hledali záchod a nemluvili. Nechtěli jsme přiznat, že už teď toho máme dost a že přece není možné, že nás čeká ještě pět takových zastávek, když už teď nohy dostaly zabrat. Tak jen trochu vody, usmát se na sebe a pomalu stoupat výš a výš. Až do výšky 2 285 metrů.
Hora před námi je téměř tak vysoká jak tatranský Gerlach… ale tam nejsou na každém kroku velbloudi… kdyby bylo nejhůř.
„Camel madam? Camel dobrý!“ Stupňovalo se vnucování beduínů a v nás se stupňovalo odhodlání šlapat. Bez velblouda, prostě tu horu vyšlápnout stejně jako biblický Mojžíš před několika tisíci lety.
Druhé odpočívadlo, horký čaj, přitáhnout tkaničky.
Třetí odpočívadlo, jen se svalit na zem, vypít těžkou vodu v batohu, šlapat dál, s pocitem, že dochází síly.
Čtvrté odpočívadlo. Už nezastavujeme. Možná bychom se nezvedli. Odhodlaný pohled bez úsměvu.
Páté přišlo rychle. Nezastavovat. Ještě jedno a jsme tam. Vlnící se had baterek za námi je delší než před námi. Bála jsem se říct nahlas, že padám na ústa a v dohledu není žádný blbý volný velbloud. Všichni už jsou obsazení.
Poslední, šesté odpočívadlo a na něm dva druhy lidí. Jedněm stéká po tvářích pot a lapají po dechu, druzí, ti co jeli, se klepou zimou a využívají šance na zapůjčení deky. Pot rychle vystřídá zima. Ledový vítr před vrcholem zahnal teplotu pod nulu.
Menší parkoviště pro velbloudy, ti vypadají jak balvany s hlavičkama, horký čaj na zašpiněných tkaných přehozech. Poslední úsek cesty už všichni po svých. Sedm set dvacet kamenných schodů až na vrchol.
„A držte se vlevo.“ Poslední rada od průvodkyně. Hvězdy jsou na dosah, spojily se s baterkami.
Schody radši nepočítat, šlapat. Už žádní velbloudi, jen angličtina, němčina, ruština, japonština.
A ve všech těch řečech – pospíchejte, bude půl šesté, za chvíli vyjde slunce.
Těsně před vrcholem velká lepenková krabice s okýnkem. „Kafe madam? Deku madam? Matraci madam?“
Všechno, všechno si dám, jen ať se zahřeju. Balím se do deky, kterou bych si doma nedala ani před dveře na čištění bot. Piju to nejsladší a nejdražší kafe v životě a chutná mi.
Posledních pár metrů a najít místo na skalním výčnělku ke sledování východu slunce.
Padáme na skálu, deku pod sebou, deku na sobě. Během pár minut se atmosféra mění. Mizí světýlka baterek a objevují se obrysy postav. Duchové na skalách, mluvící různými jazyky.
Tři hvězdy v pásu Oriona začínají blednout. Pak už září jen poslední hvězda. Sírius na východě, psí hvězda podle starých Egypťanů.
Barva oblohy daleko na východě se mění ze žluté na oranžovou, pak na sytě červenou. Stejně rychle střídají barvu i skály a desítky postav kolem nás.
Srpek slunce se objevuje nečekaně. Moment překvapení a všechno ztichne. Netoužím se přidat k jásavým výkřikům. Spíš k ruské hromadné modlitbě, která se ozývá hned za námi. Ale chybí ta správná slova.
Slzičky nemrznou, napadá mě a přidávám svá vlastní slova k táhlé písni beduínů, která rozeznívá horu a dává východu slunce posvátný nádech.
Slunce mění svůj tvar, kulatí se a zahřívá. Desítky lidí vydechnou, cvakají foťáky, vrčí kamery.
Ještě chvilku zavřít oči a podržet si ten okamžik. Až je znova otevřete, už se do slunce dívat nedá.
A tak denně vychází slunce nad Mojžíšovou horou. A tak jednou vyšlo i pro nás. Mojžíš tady podle legendy strávil v modlitbách čtyřicet dnů. My asi hodinu. Mojžíš přinesl křesťanům desatero božích přikázání. My si neseme dolů v duších krátký, prchavý okamžik jediného východu slunce. Navždycky. Takový je jen jeden. Jeden ze všech každodenních zázraků.
A na cestě dolů nás čeká přes tři tisíce schodů ve skalách. Říká se jim schody pokání. Je to ta strmější cesta bez velbloudů, bez odpočívadel.
Ale můžete už jen dolů.
Při prvním pohledu do údolí, asi po dvou třetinách sestupu, se klášter svaté Kateřiny zdá na dosah. Ale cesta k němu trvá ještě více než hodinu.
Pře devátou jsme u jeho vysokých zdí.
Překonali jsme výšku 2 285 metrů.
Překonali jsme teplotní rozdíl asi 30 stupňů.
Překonali jsme únavu probdělé noci, bolest nohou, třes svalů.
Pro jeden jediný východ slunce.
A víme, že když už si člověk myslí, že je na dně, vždycky se objeví někdo, kdo na to dno zespodu může zaklepat.
Je jen na nás, kam svou vůlí naše vlastní dno posuneme.
|
